03
ÚNO
2018

Fenologické pozorování

Od učitele na nonverbální komunikaci jsme dostali úkol – sednout si na zastávku autobusu a pozorovat lidi a jejich řeč těla. V té době jsem byla ještě přemotivovaná prvačka plná snů a ideálů, a tak jsem na půlročním projektu začala hned pracovat. Sedla jsem si na lavičku pod stromy, odkud byl výhled na schody k univerzitní budově, které fungovaly občasně jako antické fórum. Dobrý začátek, řekla jsem si. Vytahuji blok a začínám pozorovat každičký pohyb studenta, co se snaží vysvětlit profesorovi, proč nepřišel na předem smluvenou konzultaci. Profesor: ruka na braděnávrh zvažuje, hodnotí a přemýšlí, student: zatáhnutí dolního rtupocit viny, rozpaky.
Nadchnu se pro věc a zapomenu na čas. Pozoruju, píšu, občasně si představuju, že jsem agent na supertajné misi, proto držím výraz nepřístupné nezávislé ženy.
„ZL10.“ ozve se.
„Mluvil jste na mě?“
„Žloutnutí 10%, poměrně…“ mladého muže zastavím.
„Nezlobte se, vůbec nevím, o čem mluvíte. Dělám pozorování kvůli projektu, byla jsem zabraná do práce, dost možná jsem přeslechla začátek.“
„Vždyť ano.“ zachovává klidnou hlavu.
„Co vždyť ano?“ pomalu začínám litovat výběr lokace. Kde se na světě berou tak zvláštní lidé?
„Ten projekt. Fenologická fáze pozorovatelná v říjnu, tedy listnaté stromy pomalu žloutnou. Taky tu sedím kvůli stromům, jinak bych byl dávno v teple.“ Zima byla, to se mu muselo nechat. Ale co to po mě pořád chce? Pomalu a opatrně jsem se prohlížela, jestli nemám ve vlasech nějakou větvičku nebo lísteček, jestli si mě náhodou nespletl s nějakou přírodní ženou z přírodovědecké fakulty, před kterou právě sedím. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč na mě cizí člověk mluví o stromech. Nebo to není o stromech? V mých myšlenkách a znalostech přírodních věd jsem se nadobro ztratila.
„A-ale, já tady nejsem kvůli stromům. Pozoruju lidi.“
Prohodili jsme si nechápavé pohledy. Zastyděl se.
„Slečno, to se omlouvám. Zároveň vás musím upozornit, že jste právě zpozorovala všední projev nevšedního blbce. Ben. Stáří 21 let. Výška 185 cm. Nevím, jaká data přesně potřebujete do vašeho výzkumu.“ Zasmál se. Uf, zasmál se. To znamená, že je trapná situace zažehnána. Se smělým úsměvem jsem se omluvila, že musím jít a zaplula do nejbližší uličky, odkud na mě nebylo vidět.
Co to teď sakra bylo? Cizí člověk, tajný kód, žloutnutí, stromy. Proč? Proč já musím vždycky přitahovat takovéhle lidi? Dlouho jsem o tom pobudovi přemýšlela. Vypadal upraveně, kulaté brýle ho dělaly roztomilým, shrbený člověk, ruce v kapsách – sklíčenost, deprese. Na přírodovědce byl docela hezký.

Další týden jsem po přednášce zase spěchala k lavičce. Tentokrát už obohacena faktem, že se blížím ke stromu, kterému žloutne 10% listí. Díky, Bože, za ty dary. Blok, tužka, vzdělaný výraz a jedem. Tentokrát se zaměřuji na slečnu s červeným baretem. Označuju si ji jako Francouzku zatoulanou v Praze, abych si později vybavila, o koho šlo.
„Bezdomovec na rohu?“
„Umíte vůbec říct dobrý den?“ snažila jsem se udržet výraz nedobytné slečny.
„Vždyť víte, že vás rád vidím.“
„Ten bezdomovec to není, dnes vyhrála támhleta slečna s francouzským šarmem.“
„Ach, jak moc jsem rád, že mě také ráda vidíte.“
„Ach? Přírodovědci používají slovo ach?“ Musí být přírodovědec, na fakultě humanitních studií jsem takovou tvář nepotkala.
„Jste dneska nějaká kousavá, slečno.“ Malý údiv, známky rozrušení, poznamenala jsem si do deníku.
Chvíli koukal před sebe. Vypadal jako když se chystá vymyslet rovnici na to, kolik týdnů ještě potrvá, než opadá listí ze všech stromů v parčíku. Myslím, že kdybych mu viděla do tváře, v očích bych mu vykoukala jistojistě mihotající se čísla, konstanty a písmenka. Pravda byla taková, že jsem seděla vedle něj a proto jsem si mohla jen domýšlet, co jeho oči skrývají. Ostatně, tohle my studenti humanitních věd děláme často – vymýšlíme si. Rozevřel noviny a začal si číst. Měla jsem potřebu rozbít nicneříkající bublinu ticha kolem nás. Jenže jak?
„Proč jsou žluté?“ achjo, už s ním hraju tu jeho hru.
„Chemická reakce, rozkládá se barvivo, živiny putují jinam. Moc nevím, co chcete slyšet, pro vás naprosto jednoduše – lísteček si řekne, že už nechce být zelený a tak zežloutne. To holce, co kouká po lidech a píše si o nich nepodstatné věci, ke štěstí asi stačí.“ a odešel. Vždycky zmizí stejně rychle, jako se objeví. Nikdy mě nenechá domluvit.

Stejně jsem to tenkrát vzala jako výzvu. Ukázat přírodovědci přírodu jinak.

Scházeli jsem se týden co týden. Já měla pokaždé jinou oběť, on mě nezapomínal obšťastňovat detaily jeho fenologického výzkumu. Z kódu ZL10 přesedlal na ZL100, což je prý nějaká další meta, kdy strom je obalený žlutým listím od shora dolů. Stromy v parku začaly hýřit barvami, přes žlutou se některé větve zbarvovaly do oranžova. Královskou korunu stromům nasadily listy červené. Listy a větve se pod náporem podzimního větru dychtivě třepotaly, čas od času koruny stromů připomínaly plameny ohně. Nevšední blbec, jak se sám na začátku uvedl, občas úplně ztratil hlavu, jak často a jak se vytrvale do korun stromů díval. Jako by tam nalezl jiný svět, který by chtěl objevit, probádat a následně zapsat do několika tajných deníků, které by ukryl pod svou postel, aby jeho nový svět zůstal ukryt, ale nezapomenut. Ve skutečnosti asi jen přemýšlel, jestli jsou listy napadené nějakým parazitem. Posed s rukama za zády a nohu má přes nohu – sebedůvěra, nadřazenost.
„Na.“
„Nanananá, nanaá.“ Začala jsem si prozpěvovat moji oblíbenou písničku.
„Strana 57, tak si to přečti.“ odpověděl mi.
Poslední dobou byl jak vyměněný. Z neuvědomělého chlapce se stal sebevědomý muž. Který mi tyká. A podává básnickou sbírku. Básně. Ten nekulturně vypadající Člověk mi podal knihu básní půjčenou z knihovny. Jestli jsem mu někdy nerozuměla, tak rozhodně nikdy ne tak moc, jako dneska.
A pak jsem začala číst nahlas:
Park sežloutl a stichl juž v tom teskném umírání a ohně dávno vyhaslé víc nedovedou vzplát.
„Jak jsi tohle našel?“
„No vidíš, už mi taky tykáš. Prostě jsem si šel do knihovny pro skripta na biologii.“
„Do knihovny Zbraslav? Do knihovny, kde mají jen krásnou literaturu?“
„No dobře, možná, že jsem prostě chtěl vědět, jak vnímá podzim básnická duše. Jak ho vnímáš ty. Pro mě to jsou čísla. Písmenka. Botanický děje. Nevidím v tom ani oheň, ani umírání. Teda neviděl jsem.“

„A co v tom vidíš teď?

„Já nevím, mám pocit, že to tam vevnitř někdo řídí. Že tam uvnitř někdo žije. Občas mám chuť dojet na kolej pro mikroskop a najít v těch listech nějakej jinej vesmír. Pak bych se ho pokusil popsat a schoval můj deník pro další generace. Ale dokud bych žil, nedal bych ho z ruky, aby tenhle barevnej svět byl jen a jen pro mě. Dokázal bych se na tuhle žlutou závěj koukat hodiny.“ Tak on přece jen asi nepřemýšlel nad parazitama.

Pak už jsme se tak často neviděli. Číselné kódy jsme vyměnili za běžný pozdrav. Už jsme si nebyli tolik cizí a náš vztah zevšednil. S barevnými listy jsme ztratili i náš společný projekt. Podzim. To, co naše dva výzkumy spojovalo. Lavičku. Už se nezdála tak pohodlná, tak ideální pro konverzace o něčem, čemu druhý nerozumí. Vlastně jsme o sobě nevěděli nic víc než průběh výzkumu. A jak nad tím přemýšlím, někdy je lepší nevědět. Neztratil nálepku cizince, kterou tak často hrozně rychle odtrháváme, jen abychom mohli říct, že jsme přátelé, ačkoli vlastně nejsme. Ben byl perfektní objekt do pozorování. Pozorovala jsem cizího člověka tři měsíce. Od prvního spadlého listu po první sníh, každý týden. Ben mi v tu dobu rostl před očima. Z vědce se najednou stal návštěvník knihovny s krásnou literaturou. Najednou nepřemýšlel racionálně, najednou odhodil všechny učebnice a začal věci pozorovat jinak. Slyšela jsem, že z fakulty přešel na jinou. Kam, to nevím, občas se potkáme v menze, ale nijak zvlášť o sobě nevíme. Vlastně vůbec. V té chvíli jsme se na lavičce potřebovali. Každý potřeboval vidět svět trochu jinak, a když nám k tomu nestačily oči vlastní, půjčili jsme si je jeden od druhého. Možná, že až přestaneme zase vidět, potkáme se znovu. Třeba zase za rok, kdy Park sežloutl a ztichl juž v tom teskném umírání a ohně dávno vyhaslé víc nedovedou vzplát…

Anka Holmanová, 3.A