Jmenuji se Javor, jsem velký, silný, a možná mnohé překvapí, že strom. Nadešel konec léta a v mých zelených listech se stále činil chlorofyl. Byl jsem se svým současným oděvem navýsost spokojen a přál jsem si, už nikdy na sobě nic neměnit. Určitě znáte ten pocit, když vyrazíte z domu oblečeni přesně podle vašeho gusta, lidé se za vámi otáčejí a vám je zkrátka příjemně a tak jen pohodíte vlasy a pokračujete v chůzi, přičemž podezřele často házíte očkem po svých nových botách, které jsou zkrátka třešničkou na dortu. Ne že bych někdy někam spěchal, abyste mě nechápali špatně. Většinu času zůstávám na jednom místě a řídím se heslem – všude dobře, na místě kde jsi vyklíčil, nejlíp. Navíc nejsem dort, ale strom, jak jste si již možná stačili povšimnout, a žádné třešničky na mě bohužel nerostou. Ale abych se vrátil k mému letnímu outfitu, převládala zelená a zářila na jasném slunci. Ovšem přes palouček, přímo naproti mně, stála štíhlá bříza, byla to taková koketa a v jednom kuse na mě mávala těmi svými titěrnými směšnými lístky. No a samozřejmě mi musela jednoho dne zkazit náladu. Vždycky odhadla, co se bude nosit jako první a i nyní se troufale převlékla do vyzývavě žluté barvy. Byl to výsměch. Chtěl jsem ji ignorovat a dál si držet svůj styl, jenomže tahle holka úplně strhla dav a tak se po ní začaly opičit i topoly a lípy. Žlutá ovládla stromové království, až jsem zbyl jen já a můj natvrdlý kamarád buk. Vysmívali jsme se společně těm jejich karotenoidům a drželi se do poslední chvíle. Ale nakonec jsme podlehli, musím přiznat. Nechali jsme volný průběh ubývání chlorofylu a rozkladu. Slunce přestalo tolik zářit a ochladilo se. Přišel podzim. Můj nejlepší triumf spočíval v tom, že jsem schlíple nezůstal pouze u žluté a oranžové barvy, ba ne, já přišel se zbrusu novou módou. Antokiany prostoupily mé tělo a já byl oděn v červené a purpurové. Byl jsem totiž z mnohem tvrdšího těsta než ostatní křehotinky a proto jsem se stal hvězdou lučního parketu. Začal bál. Byla to pastva pro všechny smysly. Já i buk jsme byli jak krvaví baroni. Provokativně jsme tančili ve větru a čistě kvůli pomstě nechali odlétnout několik svých listů naproti přes palouk. Bříza i její následovníci byli právem rozhořčeni. Začalo být čím dál chladněji a naše dřevnatá těla se zmítala v silném vichru. Byl to poslední zuřivý a velkolepý tanec, než nastalo kruté období zimy. Bříza se rozhodla, že se jednou provždy musí zapsat do historie módních stromových ikon a tak udělala něco, co nás všechny nejprve nesmírně pohoršilo, ale jak to tak bývá, zvykli jsme si na to a dokonce se začali přidávat. Nemohl jsem se na ni koukat, aniž bych se ještě více nečervenal. Svlékla se do naha. Taková nestydatost. Zjevně už byla opravdu zoufalá. Jenže tento styl se velice rychle chytl a najednou všude kolem mě postávaly úplně holé větve na odhalených kmenech. Nemohl jsem jinak, než s lítostí přesunout všechny cukry, bílkoviny a minerální látky z listů dovnitř svého dřevěného těla a nechat svůj oděv sklouznout na zem, jako kdyby stekly poslední kapky rudé krve a roztříštily se na čerstvě napadaném sněhu. A takhle dopadla moje maličkost, dámy a pánové. Obnažený mezi obnaženými. My stromy jsme tak předvídatelní.
Eliška Václavíková