Krátké shrnutí školního roku

Úspěšný expediční výjezd uzavřel další školní rok, pro naši školu rok osmý. Byl to opět rok, v němž
bylo všechno jinak. A i když nám učitelům bylo jasné, že po covidovém uzavření škol to nebude rok
jednoduchý, přeci jen jsme nečekali, jak těžký bude.
Po prázdninovém ladění v Černém Dole jsme se na něj přesto těšili. Těšení ale téměř okamžitě, 23.
srpna, vystřídal dlouhý školní smutek. S Michalem, jehož život ukončila tragická nehoda nedaleko
Hořic, jsme se loučili bolestně.
Od září jsme pak postupně zjišťovali, jak moc se uzavírka škol podepsala na fungování školy – na
školním společenství, školních hodnotách, studijních návycích, vědomostech a výsledcích, obyčejné
slušnosti. Hledali jsme se. Hledali jsme, jak navazovat na školní tradice, jak spolu vycházet, hledali
jsme i hranice toho, co se může a co už ne. Vždycky to bylo chvilku dobré, a pak zase dost špatné. My
učitelé jsme z toho byli smutní, občas i zděšení, a nevěděli jsme, co s tím a jak dál.
Od podzimu pak opět covid, karantény, respirátory a velká nemocnost. Do distance/lockdownu nešla
tentokrát celá republika, ale do karantény jsme se posílali sami. Co bylo horší nebo lepší, nevím.
A pak se to, zhruba někdy v prosinci, možná v lednu začalo konečně obracet. Zazpívali jsme si na
schodech a pod schody, popřáli si k Vánocům. A když jsme s Jirkou jednou z kraje nového roku
odcházeli navečer domů z potemnělé školy, řekli jsme si, že je to za námi, že už to bude jenom lepší.
A ono to od té doby tak vážně je… 🙂