23
ČVC
2018

Rusalka

Námět této balady posloužil skupině Legendy na expedici 2018 k vytvoření stejnojmenného filmu.
Autorka: Míša Krylová, 2.A
Postavy: Rusalka, kořenářka, dřevorubec, tkadlena


I.
Stmívá se a voda plyne,
tkadlenka tu dnes zahyne.
Tma už je a voda šplouchá,
tkadlenka ve spásu doufá.

Krok co krok je blíž a blíž,
rusalce se neztratíš.
Vlna s vlnkou stíhá jinou,
tkadlenka je pod hladinou.

A rusalka nad řekou zpívá,
voda jí nic nezazlívá.

Mrtvá bledá tkadlena,
bez dechu, utopená.
Její prsty už nic neutkají,
a vlnka s vlnkou si zas hrají.

A rusalka si zpívá,
voda jí nic nezazlívá.

II.
Dřevorubec s kořenářkou,
jeden i druhý hynou láskou.
Přes den v lese pracují,
v noci se věrně milují.

Když on seká dřevo,
myslí na její tělo.
A každá její bylinka
je na něj milá vzpomínka.

III.
Teď je pozdní odpoledne,
bylinářka touhou bledne.
A dřevorubec k ní jde blíž,
pozor, ať nezabloudíš.
Jen tři krůčky, už ji líbá,
v náručí ji teď objímá.

„Ženo, jak rád vidím tě,
tak krásně je s tebou na světě.“
„Já mám tebe, ty máš mě,
myslím na tě v noci, dne.
A z lásky ti šátek dám,
ať na svých cestách nejsi sám.“
„Nikdy už ho nesundám.“

Kořenářka odchází,
hloubš, pro vzácné bylinní.
A dřevorubec sám zůstal,
jen větřík tiše zafoukal.
Sám a nebo je to zdání?
Pro sekeru se rychle sklání.

Něco za ním šustlo se,
lístky keře pohly se.
Že by si snad vítr hrál,
a nebo za ním někdo stál?

Dřevorubec pokračuje v práci,
v korunách zpívají si ptáci.
Stromek se za ním zakymácí.
Ohlédne se, nic nevidí, k sekeře se vrací.

Kácí stromy dál a dál,
ale někdo, jakoby ho pronásledoval.
A lístky keře opět šustí,
on ztuhne, když záhy zjistí,
že viděl lidskou tvář,
bílé ruce a vlasů zlatou zář.


„Kdo jsi a co tu děláš?
Doufám, že zlé úmysly nemáš.
Myslíš si, že se tě bojím?
Kdepak, já před každým obstojím.
Mě jen tak nikdo nerozhází,
sekeru a silné ruce nic neporazí!
Vylez ven a ukaž se!
Nebo snad ty, bojíš se?“

Rusalka má v očích strach,
teď nemůže zmizet v hlubinách.
A tak rychle utíká,
k vodopádům pospíchá.

Krok co krok je blíž a blíž,
voda je její věrná skrýš.
Dřevorubec jí je v patách,
běží, běží, běží za ní,
zakopl, na zem se natáh.
A rusalku už asi nedohoní.

Hned zvedne se a utíká,
za tajnou dívkou pospíchá.
Dostihl ji na kraji řeky,
kde si jedna vlnka hraje s druhou, třetí.

Rychle spatřiv tváři divou,
ona mizí pod hladinou.
„Vždyť utopí se! Mojí vinou!“

Vrhl se tedy rychle do řeky,
chtěl pomoct plachému děvčeti.
Hledá všude pod vodou,
ale nenachází dívku nebohou.

To jeho vinou
topí se teď pod hladinou.
Vodou se v hloubce zalyká,
vlnu po vlnce polyká.

Stojí v řece, těžce dýchá,
vlnka za vlnkou zas pospíchá.
Zavinil smrt, on sám
a řeka klidně teče dál.

Teď slabý smích ho šimrá v uchu,
kdo se směje, nemá tuchu.
Zešílel snad vinou vlastní?
V tom spatří něco hodně zvláštní…

Nad vodopádem někdo stojí,
dlaní přikrývá si pusu svojí.
Hned jak zří tu děvu z lesa,
srdéčko mu štěstím plesá.
Krásná bytost, plavé vlasy,
v jednom těle tolik krásy.

„Já myslel, že si tě řeka vzala,
že teď mrtvá pluješ za vlnkama.
Jak ses tam dostala a co tam děláš?
Jak to, že mokré šaty nemáš?“

Ustal smích a rusalka nehybně stojí,
jen vlnka s vlnkou si spolu hrají.
Voda je v řece divoká,
a rusalka dřevorubci padla do oka.

Chtěl by jít dál a spatřit ji zblízka,
jak hezky se směje a v očích jí blýská.
Jen jeden krok a ona zmizí,
zůstanou si ještě cizí.


RUSALKA
Ladně po kamenech skáče,
po nocích si tajně pláče.
Co slza slzu v očích stíhá,
voda jí nic nezazlívá.

A plavé vlasy na slunci,
motají hlavu každému mládenci.
Lásku a štěstí marně hledá,
ale nenachází, kráska bledá.

Občas s vodou a lidmi si hrává,
žal a mrtvé duše po sobě zanechává.
Pak necítí se smutná tak sama.

Přes den se radši a ráda směje,
sluneční svit u srdce jí hřeje.
Motýlí křídla jsou plná svobody,
tančí si, zpívá, nejradši u vody.
Za hezkým úsměvem smutek svůj skrývá,
voda jí slzičky nikdy nezazlívá.

Skotačí, tancuje,
do vlnek maluje,
jestlipak někdo jí
taky tak miluje…

IV.
Dřevorubci nedá tajná dívka spát,
chce jí poznat víc a blíž ji znát.
Proto k vodopádům, den co den,
vrací se, krásou oslněn.

Stále ji sleduje,
do dřeva maluje,
jestli pak on jí
tajně nemiluje.

Krok co krok je blíž a blíž,
toužení se neztratíš.

Vrací se k ní den co den,
její krásou oslněn.
Obraz její pod svými víčky,
ladný tanec v plamenu svíčky.
V každém pírku kus něhy,
v každém drobku její pihy.
V slunečních paprscích zlatavé vlasy,
v bělavých obláčcích lehounké šaty.

I rusalce teď nedá spát,
chce si s dřevorubcem hrát.
Tuší, že ji má asi rád.

Krok co krok jsou blíž a blíž,
lásce se neubráníš.

Když vítr jemně zavane,
k sobě ji lehce přivine.
A když foukne z plných plic,
přivine ji co nejblíž.

Bělásek s běláskem si hrají,
rusalce vlasy ve větru vají.
A dřevorubec po ramenou ji hladí,
lehkému polibku se neubrání.

Šátek z lásky darovaný,
teď skrývá rusalka v své dlani.
A než to dřevorubec zjistí,
zmizí mu rusalka v listí.

A každý takový den
je rusalčin sladký sen.

I krásná chvíle jednou zmizí
a pak si budou navždy cizí.


V.
Kořenářka dlouho čeká,
na dřevorubce, až se vrátí z lesa.
A on stále nepřichází,
kořenářce strašně schází.
A tak ho jde hledati,
cestou, z které už se nevtrátí.

Došla až na okraj řeky,
kde si jedna vlnka hraje s druhou, třetí.
A na druhém břehu,
spatří zvláštní děvu.

To rusalka si s šátkem zpívá,
voda jí nic nezazlívá.

„S čím si hrají prsty tvoje?
Stůj, to bylo kdysi moje!
Dřevorubci darovaný,
šátek s láskou malovaný.
A kde dřevorubce ukrýváš?
Vrať mi ho, zda-li ho máš.“

„Co po mně chceš, vždyť nic nevíš,
s nenávistí na mě hledíš.“

„Co si o mně vlastně myslíš,
po mé smrti jistě dychtíš.
Já se ale zabít nedám,
svoji lásku totiž hledám.

Vrať mi šátek a zmiz mi z očí,
jinak všechno špatně skončí.“

„Stůj, tam už je prudká řeka,
nevíš, co tě v hloubce čeká!
Vlnka za vlnkou si plyne,
kořenářka dnes zahyne.

Hyne láskou, hyne touhou,
za dřevorubcem cestu dlouhou.
Nech své srdce uhasnout.
Už je pozdě, nech ho plout.“

Šátek do vody hodila,
kořenářka se pro něj sklonila.
A řeka je prudká, má rychlý spád,
kdo poručí vlnkám přestat si hrát?

VI.
Konečně dřevorubec domů přichází,
nikoho tu ale nenachází.
Jen košík plný bylinní
a usušené koření.

Čeká dobrou půlhodinu,
vyhlíží z okna svou ženu.
A ona stále nepřichází,
dřevorubci najednou schází.
A tak ji jde hledati,
cestou, z které už se nevrátí.

Došel až na okraj řeky,
kde si jedna vlnka hraje s druhou, třetí.
A na druhém břehu,
spatří svou mrtvou ženu.

Vlnka s vlnkou sis s ní hrají,
ale ňadra nedýchají.
Promodralé rty a bílá kůže,
dřevorubec už nic nezmůže.

Z posledních sil se zvedá
vraha své ženy hledá.
To rusalka! Kdo jiný z nás,
topí nebohé v hlubinách.


Srdce se mu v hrudi tříští
jaká bude oběť příští?
On a nebo někdo jiný?

Rusalku u lesa vidí.
Jak moc ji teď nenávidí.

„Proč a jaký důvod jsi měla,
proč si mi ji utopila?
To ty teď musíš zahynout,
mrtvá si po řece plout!“

„To ne mou vinou,
vlnka stíhá jinou.
Řeka je prudká, má rychlý spád.
Chceš poručit vlnkám snad přestat si hrát?

Zdrž se svého činu,
já k tobě touhou hynu.
Nech svou ženu, pojď se mnou žít,
o lesích, o loukách, o vodách snít.“

Nenávist a žal se střídá,
lítost a bol vztek vystřídá.
Měl rusalku rád,
teď cítí jenom chlad.

VII.
Kořenářku mrtvou nese,
tělo se mu žalem třese.
Jedna kapka stíhá druhou,
dřevorubci slzy kanou.

K sobě tiskne mrtvou ženu.
Jaký teď má život cenu?
Dřevorubec láskou hyne.
Vlnka za vlnkou si plyne.

Řeka klidně teče dál
a dřevorubec se už nikdy neusmál.