Tak jako každé ráno, štrádujíc si to do školy, jsem byl natěšen na další školní den. Už v zatáčce před školou jsem ale pocítil neblahé tušení, že je něco v nepořádku. V ovzduší bylo cítit napětí smíchané s levným deodorantem značky Balea. Cítil jsem, že se něco chystá. Mé obavy se potvrdily, a přede mnou stanula Tereza v kostýmu Bořka stavitele, a s ní Jirka, vypadající jako skladatel z 18. století, oba ozbrojeni sprejem se zmíněným deodorantem. Pod výhrůžkou postříkání jsem měl vydat své peníze, a na oplátku jsem být ještě počmárán rtěnkou. Jakožto ještě nezkušený prvák jsem byl v těchto věcech ještě zelenáč, a proto jsem postupoval podle jejich instrukcí, ze strachu o svůj život. Od svých spolužáků jsem se dozvěděl, že se jedná o poslední zvonění, jehož tradice se datuje až k období Velké Deprese.
Ve škole nejdřív proběhla sentimentální chvilka čtení vzkazů, které jsme v průběhu roku ukládali do skleněné dózy. Sám jsem byl mile překvapen svou oblíbeností v řadách učitelského sboru. 🙂
Nakonec si pro nás čtvrtý ročník připravil sérii soutěží. Jednou ze soutěží bylo vytvoření co nejdelšího provazu z našeho oblečení, ve které měl nejpočetnější tým jasnou převahu. Poté následoval štafetový slalom s vajíčkem na lžičce, tady se problémy s nevyváženými týmy samozřejmě vyřešily. Poslední soutěží bylo lovení jablek z vody. Za náš tým jsem byl vybrán hlasováním šesti proti jednomu, takže se mi dostalo příležitosti zaplavat si v kompotu.
Bylo to určitě nezapomenutelné rozloučení se čtvrťáky 🙂
Stefan Lambert, 1.A
