Říkají mi Ledový muž.
Možná proto, že z dálky vypadám jako nemilosrdná, potetovaná hora kostí a masa, skrze kterou neprocházejí dovnitř žádné pocity.
Možná proto, že za opaskem od nepaměti vláčím sekyrku s tisovým topůrkem a vykračuji si po zasněžených lesích s neměnným, ledovým výrazem.
Možná proto, že jsem si nikdy nenašel ženu.
Proto, že jsem byl vždycky sám.
A nebo proto, že jsou to všichni slepí idioti, kteří nevědí o mém životě zhola nic.
Možná je to dobře.
Je ráno, den před velkým jarním rituálem. Nemám nejmenší tušení, co zítřek přinese. Kdybych to věděl, byl bych opatrnější. Neudělal bych stejné chyby. Prostě bych svůj kmen podpálil během noci. Ano. To by vše vyřešilo.
Vstávám brzy a uháním po tak známé cestičce mezi stromy, vplouvám do lesa, toho čarovného místa, kde jsem poprvé potkal ji. Osobu, která změnila celý můj svět a rozšířila ho o obzor. Rozlehlý a plný barev. Přesně tak měla vypadat naše budoucnost. Škoda, že ji o pár hodin později někdo vezme a roztříští o zem, jako zbytečnou hliněnou nádobu. Škoda.
Prodírám se hustými větvemi a sníh se mi rozprašuje na obličeji. A potom se konečně dostávám na naše vlastní bezpečné útočiště. Na skrytou mýtinu. Chvíli mám pocit, jako by mě někdo sledoval, ale nakonec to nechávám být. Protože ji vidím. Je tak nádherná. Stojí tam a usmívá se. Ve světlých vlasech má napadané třpytivé vločky, jako nějaké magické ozdoby. Je tu jen drobný háček, který nám znemožňuje žít spolu šťastně až navěky. Patří totiž k nepřátelskému kmeni. Škoda.
Potkali jsme se už dávno, a kvůli zcela novému, opojnému pocitu, který nás oba neustále zaplavoval, jsme se začali stále častěji shledávat.
Slýchával jsem v pradávných historkách slovo, tiše šeptané a s bázní vyslovované. Láska. Tehdy jsem konečně doopravdy poznal význam onoho slova.
Strávíme spolu velmi kouzelný den, plný slunce a nádherných slov, tiše šeptaných a s bázní vyslovovaných. A tak večer vycházím z lesa a opět nasazuji masku Ledového muže.
Onen osudný den nás za svítání budí hlasitý řev náčelníka. Nadešel čas našeho největšího rituálu. Jsem připravený. Nebo si to alespoň myslím. Jako každý rok budeme tančit kolem ohně a nakonec v krvavém souboji vykonáme nejvyšší oběť.
Oslavy probíhají jako vždy. Až na jednu drobnost. Jakožto bojovníka, který se má utkat s letošní obětí vybírají s jásotem mne. Jsem lehce zaražen. Čím jsem si vysloužil onu poctu?
A najednou poznávám, čím. Mou neomaleností. Mou hloupostí. Mým srdcem.
Myslel jsem, že budu bojovat proti nějakému zvířeti, jako vždy. Ale pravidla se změnila. Očividně. Přede mnou stojí má dívka. Unesena z nepřátelského kmene. Zraněná. A krásná. A já mám strach.
Tak takhle se rozhodli potrestat Ledového muže. Tím, že ho donutí se jím doopravdy stát. To ale nemohu. Vidím svou volbu vepsanou v oblacích mnohem dřív, než souboj započne.
A je to tu. Stojíme. Díváme se. A nevíme.
Uvnitř vřískáme. Dávíme se. Pláčeme.
Navenek nic necítíme. Jsme dva kusy ledu, které na sebe uprostřed bouře narazily.
Ona natahuje luk, ale nestřílí. Já upouštím svou legendární sekyru na zem, kde její topůrko zazvoní, jako vyřčený ortel smrti. Dojdu až k ní. Vím, že rituál musí mít oběť. Vím, že můj kmen musí mít oběť. A tak jim ji dávám. S ledovým klidem beru dívce z rukou šíp a vrážím si ho mezi žebra. Hluboko. Bolestivě. Krásně. Mocná symfonie bolesti mě na své vlně unáší pryč. A já cítím. Lásku.
Říkají mi Ledový muž.
Možná proto, s jakou neochvějnou jistotou jsem se zabil.
Možná proto, že mě později naleznou napůl zmrznutého na útesu s ostrými skalisky.
Možná proto, že slovo láska šeptali příliš potichu.
Ötzi – také zvaný ledový muž, nalezena mumie v ledu, člověka který žil kolem roku 3300 př.n.l. Nález roku 1991 v Ötzatských Alpách.
Eliška Václavíková, 3.A