Zítra je slunovrat. Budou to mé třicáté narozeniny. Asi. U nás doma se to nikdy nepočítalo přesně, jen vím, kdy jsem se narodil. A tím jsem v mém kmeni speciální. Poprvé jsem spatřil tento krásný avšak někdy krutý svět právě o zimním slunovratu. To je tak význačný svátek, že si všichni mé narození pamatují.
Jenže poslední roky byla zima obzvlášť krutá. Myslím si, že bohům nepřinese nic větší radost, než když se jejich miláček, což jsem já, obětuje. Na můj kmen potom sešlou tolik dobrého, že můj život za to stojí.
Už dva dny se na obětování připravuji. Jím jen kaši z ječmene a lněného semínka, to mají bohové nejraději. Ostříhali mě na krátko, svůj dlouhý vous jsem si hladce oholil, aby bohové poznali, že nejsem válečník, ale dobrovolná oběť.
Už se to blíží. Zbývá mi poslední noc. Těším se jako malý. V noci ani nespím, jak jsem rozrušen. Provedou to všechno moji soukmenovci dobře? Hodí mne do správného místa v močále? A nesežere mé tělo divoká zvěř? To by pak má oběť postrádala veškerý smysl… začínám pochybovat o tom, zda to, co se chystám podstoupit, je správné. Jestli to má smysl. Jen jestli si to náš šaman všechno nevymyslel. Jestli to všechno není jinak… K ránu jsem rozhodnut, že do toho nepůjdu. Ať si mě klidně vyhostí. Najednou mi došlo, že nechat se zabít, možná není ta správná cesta. Najednou všechno, co jsem od šamana kdy slyšel, postrádá logiku. Můj mozek se bouří. Nechci umřít.
Jenže za úsvitu se kolem chýše mé rodiny shromáždil celý kmen. Všichni, v čele s šamanem, mě oslavovali a chválili. Zpívali na mě ódy a nosili mi dary. Najednou jsem viděl, že už je pozdě. Už nemohu couvnout.
Předstírám tedy radost. Tvářím se vyrovnaně a spokojeně. Stále si v srdci lžu, že se těším na smrt. Povídám si s šamanem a zděšeně se poslouchám. Vykládám mu, jak celou svou duší věřím, že po mé smrti přijde na kmen vysvobození od hladu. Vyprávím o tom, jak se těším, až mé bezvládné tělo hodí do bezedné bažiny. V hloubi svého nitra jsem však na dně. Sám sobě už jsem zemřel. Jsem vlastně podvodník. Je mi do pláče. Navenek se ale stále blaženě usmívám a málem zpívám o oslavě své smrti…
Došli jsme ke vzrostlému stromu na pokraji močálu. Zde je rituální místo našeho kmene. Kolik už jsem zde viděl oběšenců… a dnes se tu budu houpat sám… prý pro blaho jiných. Vlastně ano. Vím, že oběti jsou třeba. Ale proč zrovna já? Nechceme chytit někoho od sousedů? Ne, prý jsem speciální. Je zimní slunovrat.
Za šíleného zpěvu mi šaman podtrhává špalek pod nohama. Nezmůžu se na nic jiného než na svůj pečlivě nazkoušený blažený úsměv.
Blanka Spěváčková, 3.A