Kdo si hraje, nezlobí

Svrhli Ludvíka, nasadili Napoleona. Občas to z historických knih vypadá jako nová verze oblíbené hry Člověče, nezlob se. Jenže ono se nehrálo jen na stole, ono se hrálo v ulicích. A je až podivuhodné s jakou občanskou vervou a s jakými pravidly. Roku 1792, tedy v době francouzské revoluce, bylo ve Francii 28 mil. obyvatel. Francouzská společnost byla tehdy rozdělena na tři stavy. První stav tvořilo duchovenstvo, druhý šlechta, třetí stav patřil všem ostatním, tedy 97% populace. Zatímco si šlechta nechávala tvořit paruky z koňských žíní a následně seděli v kočárech na zemi, protože by se jinak do vozu nevešli, rolníci začali pociťovat čím dál větší rozdíl mezi jejich životem a životem těch bohatých, těch, co neplatili daně. Vzrostla obrovská nespokojenost a panovník s šlechtou před tím už nemohli dál zavírat oči. Zprvu chtěli situaci vyřešit volbami, které by, opět, vyhrály jejich stavy. Lidé z nižších vrstev však vzali rozum do hrsti a požadovali, aby se volby začaly počítat jinak – podle hlav, nikoli podle tříd obyvatelstva. A tak se začaly počítat hlavy. Setnuté hlavy. Ale to předbíhám.

Zatímco si šlechta a duchovní nechávali čistit obleky od vosku z lustrů, chudí začali hrát novou hru – Dobyvatele. Tato ze začátku nevinná hra vyústila pádem Bastilly, věznice, která sloužila jako symbol absolutistické moci. Obyčejní měšťané pak mohli sborově zvolat „Spadlo ti to, Máchale!“ směrem ke králi a přičíst si bod k jejich skóre. Aby měla revoluce jistou kontinuitu, byla založena Národní garda. Ta posléze vydává dva dokumenty, které král následně trhá a cupe na malé kousíčky. Asi prohrál v Prší a nemá dobrou náladu. Král je donucen svou náladu zlepšit, slepit oba dokumenty zase zpátky a podepsat je.

Zanedlouho se Francie protkaná hrami a intrikami dostala do dalšího levelu. Od teď je republikou! No a už se dostáváme kvapným krokem k počítání setnutých hlav. Jak to tak bývá, společenské události většinou zahajuje někdo významný. Tentokráte ji začal sám pan král. Hru Chytni si svou hlavu odstartovala poprava krále. Po této pompézní kulturní vsuvce se do popředí revoluce dostali jakobíni. Tito mužíci dali v šanc další pravidla hry – žádné feudální dávky, minimální mzda a maximální cena obilí. Zabavovali přebytky a následně je přerozdělovali. Na jednu stranu velmi milí a ohleduplní lidé, dá se říci. Na druhé straně ale také holdovali hře Chytni si svou hlavu a obzvláště se bavili nad setnutými hlavami představitelů girondistů. Tato peripetie si vyžádala na 16 tisíc životů.

Zároveň se objevovaly i skupiny, které nesouhlasily s revolucí – héberisti a dantonisti. I tyto soutěžní skupiny se dostaly až do finále hry Chytni si svou hlavu. K finalistům se přidal například i Roberspierre. Tato hra se na pařížských ulicích velice rozmohla a lidé si ji oblíbili. Pro své brutální prvky však byla ve dvacátém století zrušena.

Anna Holmanová, 2.A