Jak se dělá evoluce

aneb krátké povídání o věcech, kterým nerozumím

Byl jsem pověřen přečíst si jednu či dvě kapitolky z nějaké paní učitelkou doporučené odborné literatury zabývající se evolucí, genetikou, či něčím podobným. Vybral jsem si knihu „Jak se dělá evoluce“ od pánů Zrzavého, Storcha a Mihulky. Čtení to bylo opravdu zajímavé, poučné a v některých pasážích i zábavné. Nejsem si jistý, jestli by můj slepičí mozeček unesl celou obsáhlost a obšírnost knihy jako celku, ale ten malý kousek byl celkem záživný.
K věci. Vybral jsem si kapitolu o kambrijské explozi, neb jsem jako malé pískle byl zaujat v tomto oboru a kambrium bylo jedno z mála slov, kterým jsem v obsahu rozuměl. Co to byla kambrijská exploze? Zjednodušeně a nebiologicky řečeno to byla „exploze“ která podle spousty lidí zapříčinila velký evoluční „boom“ (všimněte si; exploze – boom, haha) a masivní rozvoj mnohobuněčných organismů. Probíhala v čase zhruba 50 miliónů let a samotné kambrium je počátkem prvohor. Ne nadarmo. V tomto období se totiž vyvíjela zvířata, která na rozdíl od zvířat předchozích byla schopna se fosilizovat. Tedy zanechat po sobě nějakou dlouhodobou stopu. Vzniká většina současných velkých „kmenů“ a objevují se tělní plány, které jsou s menšími evolučními úpravami používané až dodnes. To tedy tvrdí většina lidí a já si to do té doby také myslel. Páni autoři jsou však odlišného názoru. Tvrdí, že kambrijská exploze zase tak velká exploze nebyla, a že většinu kmenů jsme díky moderním technologiím schopni dohledat i v minulosti vzdálenější než je kambrium. K vysvětlení, které bylo ze značné části na odborné a biologické úrovni, připojili ještě jedno, které mě nadchlo daleko víc, protože jsem mu porozuměl. Použiji zde citaci z knihy: „Potkáváme-li sousedovy děti jednou za rok, vždycky se divíme, jak zase skokem povyrostly. Nemáme-li možnost pozorovat přírůstek organismů rok po roce (přesněji milion let po milionu let), musí nám okamžik, kdy je náhle uvidíme všechna najednou, připadat velmi explozivní.“
Po zábavné kapitolce o kambrijské explozi přišlo pár ne tak záživných kapitol, jako například „Tělní plány“, kde se hovoří o tvoření živočichů, co mají hřbetní část nahoře a břišní dole (chápejte, jako my) a o tom, jak k tomu vlastně došlo. Dále „Jak vznikali obratlovci“, kde se řeší dost podobná věc jako v té předchozí, jen je tam víc jmen a týká se to speciálně obratlovců. A nakonec kapitolka, která je až na poslední část nudná už svým názvem, a tak o ní nebudu radši nic říkat; „Nové tělní plány: kořenohlavci, rybomorky a Henrietta Lacksová“. Tedy o Henriettě. Henrietta byla nemocná žena trpící na rakovinu děložního hrdla, na kterou zakrátko zemřela a její buňky, jestli jsem to správně pochopil, byly odebrány a udržovány ve funkčnosti a tak vědci dali vzniknout HeLa buňkám. Biologie na vrcholu síly?
Vracíme se opět k tomu, co mi přišlo zajímavé a zábavné. „O vzniku velryb“. Kapitola, která mě vskutku nadchla. Píše se tam o vzniku kytovců před zhruba 50 000 000 miliony lety v paleocénu. Kytovci jsou důkazem toho, že evoluce se občas nebála udělat velmi radikální krok k tomu, aby se „zabavila“ a přidala na naší krásnou rozmanitou planetu ještě trochu rozmanitosti navíc. U kytovců během z evolučního hlediska relativně krátkého času vzniklo několik převratných novinek. Vertikální vlnění těla jakožto hlavní způsob pohybu, vznik ocasní ploutve i ploutví ostatních, uzpůsobení lebky a čelistí ke slyšení pod vodou. Použiji opět vtipnou citaci z knihy: „Ve srovnání s delfínem je člověk úplně obyčejný, vcelku primitivní savec, který toho během své evoluce kromě redukce ocasu, prodloužení péče o potomka a nutkavého sklonu ke skládání symfonií mnoho nedokázal.“ Prvním takovým prakytovcem, který byl objeven, je Ambulocetus, který ještě měl krátké končetiny s dlouhými prsty a mohl se kromě vertikálního pohybu ve vodě i „stylem lachtan“ pohybovat po souši. Dalším prakytovcem je Pakicetus, který byl sladkovodním kytovcem a i přes několik prazvláštních znaků byl vcelku životaschopný.
„Termiti“ je název další kapitoly, ze které chci snad jen vytáhnout fakt, který je pro mě zbrusu nový a neznámý, a to že i přes to, že je více druhů termitů v jedné kolonii, tak všichni mají stejný genom. A naproti tomu, že mají stejný genom, vypadají velice odlišně. Kdokoliv se může stát královnou, ale i dělníkem.
Závěrem bych chtěl zopakovat, co jsem psal v úvodu. Tedy, že úryvek z knihy mě bavil, dalo mi to spoustu nových informací a eventuální zájem o další studium. Ale to se spíš nestane.

David Westfál